Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola osmnáctá - Cesta zpátky

Kapitola osmnáctá – Cesta zpátky


Ráno proběhlo ve znamení velkého balení a přípravy na cestu.
Ani jeden se nevracel ke včerejšímu večeru.
Skoro to vypadalo, jako by se sobě navzájem vyhýbali.
Ale kdykoliv se někde potkali, věnovali si aspoň letmý dotek.
Byli přesvědčeni, že to zase bude v pořádku.
Lucy se ho snažila přemluvit, aby zpátky aspoň část cesty cestovali klasicky po mudlovsku, ale tentokrát nepovolil.
Přenesli se až k ní před dům.
Stáli tam, drželi se za ruce a dlouze si hleděli do očí.
„Luciusi, musím to vědět. Máš mě rád nebo bych na to všechno měla zapomenout?“
„Blázínku, mám tě moc rád!“
„A nezlobíš se… no, kvůli tomu včerejšku?“
„Na Tebe se snad ani nedá zlobit.“
Šťastně se usmála a pevně ho objala.
„Musím už jít. Ale neboj, ozvu se co nejdříve.“
„Budu čekat. Dávej na sebe pozor,“ řekla starostlivě.
„Měj se krásně. Uvidíme se!“
Ještě se dlouze políbili, a pak Lucius prostě zmizel.


Sotva se Lucius objevil ve dveřích Malfoy Manor, byla tu Narcisa je její kousavé otázky.
„A copak? Už jsi doma?“
„Pokud mě tu vidíš, zřejmě tady budu,“ odpověděl jí klidně Lucius.
„Nechtěj být vtipný, to nikdy nebyla tvá silná stránka,“ poznamenala jeho žena.
„Ani tvá…“ zazněla stručná odpověď.
„Ale přece se nebude hádat, sotva jsi se vrátil z dovolené,“ snažila se teď být milá Narcisa.
Přitočila se k Luciusovi a pokusila se ho políbit.
Ten však uhnul.
„No jistě!“ křikla vztekle. „Za posledních pár dní jsi toho měl víc než dost, že jo?!“ měla snahu vytočit ho a dozvědět se více o tom, co v předešlých dnech dělal.
Lucius se však dokázal ovládat.
Byl to pravý Malfoy, který si uměl zachovat vážnou tvář.
„Narciso, nevím, zda jsi tak hloupá, anebo tak zoufalá – ale přece musíš vědět, že ti o posledních dnech, kdy jsem se doma nezdržoval, nebudu vyprávět podrobnosti. To bych musel být přinejmenším blázen!“ vysmál se Narcise do očí Lucius.
Jen počkej! To ti nedaruji! Jestli si myslíš, že se všem na očích budeš tahat s tou mudlovskou courou, tak to teda ne! Mám také své konexe a dokážu jich náležitě využít! Pomyslela si nenávistně Narcisa, nahlas však jen řekla:
„Poslední dobou mi připadá, že blázen opravdu jsi! Slejzat se někde s mudlovskou šmejdkou – to je skoro jako špatný vtip! A mimochodem – jak bylo na smrtijedské schůzi?“ řekla a až příliš sladce se na něj usmála.
„Počkat – to jsi byla ty, která řekla Temnému Pánovi o Lucy? No, samozřejmě – kdo jiný!? Nikdo o ní nevěděl, kromě tebe a Draca…“
To, že o Lucy ví i Severus raději Lucius zamlčel.
Narcisa se ošklivě zasmála.
„Ale miláčku, nemyslel sis, že tu tvou avantýru přejdu jen tak, že ne?“
„Neříkej o ní, že je avantýrou!“ rozčílil se Lucius.
„A jak bych o ní měla mluvit? Jako o příští paní Malfoyové?“
Luciusovi z očí šlehaly blesky, ale manželčinu poznámku přešel mlčky.
„Kdybys něco potřebovala budu ve své pracovně,“ oznámil jí a odešel.


Jak jen to bylo možné, trávili Lucy a Lucius své volné chvíle spolu.
On měl plno důležitých věcí k vyřízení na ministerstvu a ona měla své povinnosti v domácnosti.
Někdy jejich schůzky byly čistě mudlovské, jindy zase více magické.
Podle toho, kdo se staral o průběh.
„Lucy, potřeboval bych se zastavit za svým přítelem v Bradavicích,“ překvapil Lucy jedno odpoledne Lucius.
„Takže to znamená, že naši schůzku rušíš?“
„Ne – to v žádném případě – budu rád, když mě tam doprovodíš.“
„Já myslela, že do Bradavic mudlové nesmějí?“
„Pro jednou se hrad nezboří…“ řekl Lucius a usmál se na ni.
„Tak dobrá. Stejně potřebuji mluvit s Dracem.“
„Copak – děje se snad něco?“
„Ne, nic – v pořádku, jen jsem ho dlouho neviděla,“ zalhala mu.
Upřímný úsměv.
„Tak prosím, slečno,“ řekl Lucius a nabídl Lucy své rámě. „Přemístíme se k bráně od pozemku Bradavic.“
Lucy se Luciuse pevně chytla.
Poté se už ozvalo jen „prásk“ a oba zmizeli.
Když se znovu objevili, viděli nad sebou na kopci bradavický hrad.
„Nádhera!“ vydechla Lucy. „Závidím vám kouzelníkům, že zde můžete strávit podstatnou část svého života…“
„Závist není hezká vlastnost, Lucy,“ pokáral ji naoko Lucius.
„Já vím, ale přesto. Mohu být však šťastná, že díky tobě mám možnost vidět ho alespoň z venku.“
„Možná bych se mohl zkusit přimluvit u Brumbála, abys ho viděla i zevnitř.“
„Nejsem si jistá, jestli zrovna ty jsi jeho oblíbenec,“ usmála se na něj mladá žena.
„Asi máš pravdu – tak příště?“
„Třeba. Ale měla bych prosbu…“
„Ano?“
„Nevím, kde bych hledala Draca. Myslíš, že bys ho mohl poslat za mnou ven?“
„Určitě.“
Zatímco si povídali, procházeli bradavickými pozemky a dostávali se stále blíže k hradu.
Lucy se nestačila dívat okolo sebe.
Tahle návštěva pro ni byla jako z jiného světa.
Ona, mudla, a tak blízko škole, o které už tolik slyšela.
Z přemýšlení ji vytrhl Lucius.
„Tady tě budu muset nechat – do hradu se mnou bohužel nemůžeš, už dost na tom, že jsem tě sem vzal.“
„Doufám, že kvůli mně nebudeš mít nějaké problémy?“
„Ne, v pořádku. Pošlu ti sem Draca, aby se ti zatím věnoval. Budu se snažit přijít co nejdříve.
„Děkuji,“ řekla prostě a lehce ho pohladila po ruce.
Vysloužila si tak zvědavé pohledy několika studentů, kteří právě procházeli kolem nich.
„Tak už běž,“ popohnala ho Lucy.
Postavila se kousek za bránou a čekala.
Nedalo se zrovna říct, že by splynula s davem.
Většina studentů na sobě měla hábity nebo aspoň školní uniformu.
Někteří chodili dovnitř jiní ven.
Nakonec si všimla skupinky v barvách nebelvírské koleje.
Poznala Hermionu, Rona, Nevilla a ještě pár dalších.
Když procházeli kolem ní, Ron s Hermionou se zastavili a mlčeli.
Jako by nevěděli jak začít.
„Ahoj,“ snažila se jim pomoci Lucy.
„Ahoj, odpověděli jednohlasně.
„Čekáš tu na Harryho?“ zeptala se nakonec Hermiona.
V tu chvíli se v hlavní bráně objevil Draco Malfoy.
Zavrtěla hlavou.
„Támhle na Draca,“ dodala a hlavou kývla k místu, odkud přicházel.
„Aha, tak to nic,“ usekla jejich rozhovor Hermiona.
Hodila zlostný pohled na Draca a zmizela v hradu.
„Ahoj Lucy!“ vítal se Draco se svou kamarádkou více než nadšeně.
„Nazdar, ty zlobivý kluku!“ řekla ona a nadšeně Draca objala.
„Proč zlobivý?“
„To se dělá svádět nám ty-víš-koho?“ zašeptala mu do ucha.
Draco se hlasitě rozesmál.
Všichni, kdo šli v tu chvíli okolo se za nimi otáčeli.
Bylo pro ně překvapením, že se Draco Malfoy dokáže smát a k tomu takhle šťastně.
„Ale, zlatíčko, ty o tom víš přece víc než já…“ vrátil jí poznámku Draco.
Bohužel on ji nešeptal.
A tak další studenti zažili šok díky tomu, že slyšeli, jak blonďák Lucy oslovuje.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Lucy trochu nechápavě.
„Jen se nedělej. Dneska jsem otce viděl poprvé od toho vašeho tajného výletu a musím říct, že prokouknul. Ty krátké vlasy na něm vypadají fakt zajímavě! Nikdy bych neřekl, že se jich dokáže vzdát… Ale láska holt dělá divy!“ dodal a mrknul na ni.
„To ostříhání byla vlastně nutnost, nic jiného jsem v tu chvíli dělat nemohla. Navíc – nestalo by se to, kdyby někdo tvého otce neprásknul…“
„Neprásknul?“
„Jo. Voldemort zřejmě věděl, že se schází se mnou,“ pošeptala mu.
„Počkej, ale tady moc možností není! O tobě vím já, Harry, myslím, že Snape a má matka.“
„No a kdo myslíš, že by mohl tvého otce zradit? Předpokládám, že ty a Harry těžko. Snape, pokud vím, je jeho nejlepší přítel, takže…“ nedokončila větu.
„Zbývá má matka! Jak jen mohla?“
„Žárlivost a nenávist bývají silné zbraně,“ řekla přesvědčivě Lucy.
„Já vím,“ vzdychl si Draco. „Jsem rád, že jsi tady,“ dodal ještě.
„To já taky. Je tu nádherně. Říkala jsem tvému otci, že závidím vám kouzelníkům takovou krásnou školu. U nás jsou to docela obyčejné stavby, připomínající krabice.“
„Tak hlavně že vás tam něčemu naučili…“
Tiše přikývla a podívala se kolem sebe.
Přicházeli k jezeru.
Hladina se ani nepohnula.
Byl krásný sluneční den.
Dokázala bych tu strávit sedm let svého života! Pomyslela si Lucy.
„Lucy,“ vyrušil ji Draco.
„Ano?“
„Tamhle na nás čeká Harry…“
Podívala se směrem, kam ukázal blonďák.
Harry seděl pod obrovským, snad třistaletým, dubem.
Zády byl opřený o jeho kmen.
Lucy se rozeběhla jeho směrem.
„Harry!“ křičela už zdálky.
Volaný otočil hlavu, vyskočil na nohy a v tu chvíli u něj byla Lucy.
Vrhla se mu kolem krku a pevně se k němu přitiskla.
„Hele, Lucy, abych na tebe ještě nežárlil, takhle se k Harrymu tisknout,“ napomenul ji se širokým úsměvem Draco.
Všichni tři se rozesmáli.
„Pšt,“ napomenul je Harry, „nesmíme na sebe poutat zbytečnou pozornost.“
„Máš pravdu, i tak máme dost problémů,“ řekl trochu smutně jeho blonďatý přítel.
„Proto jsem s vámi chtěla mluvit,“ vložila se do hovoru Lucy. „Co Hermiona, už s tebou mluví?“ otočila se teď k Harrymu.
„Bohužel, stále mě ignoruje,“ přiznal popravdě tázaný.
„Myslela jsem si to. Musíš si s ní promluvit, takhle to dál nejde.“
„Já vím, když ona se mnou mluvit nechce, vyhýbá se mi.“
„Tak ji prostě musíš zastihnout někde, kde nebude mít možnost odejít.“
„Ale kde?“
„Já nevím – po hodině, na obědě, v knihovně nebo večer ve společenské místnosti – to už je jen na tobě.“
Harry jen tiše přikývl, věděl, že má Lucy pravdu – promluvit s Hermionou bylo to nejdůležitější, co musí udělat.
„Jo kluci – nemám tušení, jak jsou vaši spolužáci zvyklí vidět vás pohromadě, ale možná bys měl Harry zmizet…“
„Ty ho vyhazuješ, Lucy?“ zeptal se skoro šokovaně Draco.
„Ne, kdepak – on ví, jak to myslím, viď?“ řekl a mrkla na tmavovlasého chlapce.
„Samozřejmě,“ odpověděl a přehodil si přes hlavu neviditelný plášť.
„Že mě to hned nenapadlo,“ usmál se blonďák.
„Jak dlouho se tu vlastně zdržíš?“ zeptal se Harry.
„Záleží na Luciusovi – šel za svým přítelem, prý s ním potřebuje něco projednat.“

Když se Lucius rozloučil s Lucy a prošel hlavní bránou, potkal několik studentů, kteří se netvářili zrovna nadšeně, že ho tady vidí.
Na pozdravy vyděšených žáků odpovídal jen lehkým kývnutím.
Zamířil přímo do sklepení.
Potřeboval mluvit se svým přítelem.
Zaťukal na dveře a počkal na pozvání.
„Dále,“ ozvalo se.
Lucius vešel.
„Dobré odpoledne, Severusi,“ pozdravil blonďák.
„Zdravím tě, Luciusi,“ odpověděl mu lektvarolog a v tu chvíli se zarazil.
„Děje se něco?“
„Co to máš s vlasama? Připadají mi jaksi kratší…“
„Vidíš správně – jsou krátké,“ potvrdil mu domněnku Lucius.
„A co tě vedlo k takové změně?“
„To Lucy.“
„Koukám, že má na tebe velký vliv.“
„Jenže ono to není, jak to vypadá. Ty vlasy mi musela ostříhat – onehdy, jak jsem se vrátil ze smrtijedské schůze. Pamatuješ, v jakém jsem byl stavu, když jsi mě opouštěl.“
Severus jen tiše přikývl.
„A kdo myslíš, že mi zachránil život?“
„Že by zase Lucy?“ zkusil lektarový odborník.
„Přesně. Ona se o mě starala. Měla strach když mi stoupla teplota. Tiskla se ke mně. Šeptala mi něžná slůvka o tom, že to bude dobré. Vařila mi. To by Narcisa nikdy neudělala.“
„Podle toho, jak tady o ní básníš, to vypadá, že je novou ženou tvého života…“
„Až ji poznáš, porozumíš mi. Ale popravdě – nejsem si jistý tím, co ke mně cítí,“ řekl neobvykle sklesle Lucius.
„Myslím, že ti to naznačila činy – namísto zdlouhavých řečí,“ namítl Severus.
„Snad máš pravdu,“ zamyslel se zase Malfoy starší.
„Proč jsi vlastně přišel?“ převedl řeč jinam profesor lektvarů.
„Kvůli dvěma věcem. Ta první – myslíš, že by Narcisa mohla někomu říct o Lucy? A ta druhá – jak to vypadá s tím vlkodlačím lektvarem? Postoupil jsi někam?“
„K Narcise – bohužel se obávám, že to byla právě ona, kdo ten tvůj vztah prozradil. Akorát mě překvapuje, jak dokáže být podlá. To bych od ní nečekal.“
„Zřejmě měla toho nejlepšího učitele…“ naznačil Lucius.
„Ale tak se nepodceňuj – v každém je přece něco dobrého i špatného. Tys jen prostě v minulosti častěji koketoval se špatnostmi. Jsem přesvědčen, že to Lucy napraví. A k tomu druhému dotazu – zkusil jsem už různé přísady – některé dělají lektvar silnější, ale stále to není ono,“ přiznal se Severus.
Lucius jen zamyšleně přikývl.
„Slibuji, že ti v příštích týdnech budu více nápomocen, v poslední době jsem náš projekt velmi zanedbával.“
„V pořádku – chápu, že máš plno práce. Navíc mě podporuješ finančně a to mi ve výzkumu hodně pomáhá.“
Lucius jen kývnul.
Ještě chvíli se u Severuse zdržel a poté se vydal hledat Lucy.
Našel ji u jezera.
Seděla kousek od Draca a jemu se sevřelo hrdlo.
O něčem si povídali a smáli se.
Bylo to tak přirozené.
První si ho všimla Lucy a zamávala na něj.
Připadal si hloupě, jako by je měl vyrušit při kdoví čem.
Lucy se zvedla a začala se loučit s Dracem.
S Harrym to bohužel nestihla, Lucius už byl příliš blízko.
„Draco, ráda jsem tě viděla. Snad budeme mít tu možnost vidět se zase brzy!“ řekla upřímně.
„Bude mi potěšením, Lucy,“ odpověděl jí s lehkou úklonou a mrknutím. „Otče,“ loučil se s Luciusem a podal mu ruku.
Otočili se odcházeli.
Lucy chytla Luciuse majetnicky kolem pasu.
Byla zvědavá na to, jestli se tomu bude bránit.
Přece jen je to ženatý muž.
Navíc v kouzelnickém světě více než známý.
Lucius však nebyl vůbec proti a položil svou ruku kolem jejích ramen.
„Je tu nádherně,“ řekla tiše a rozhlížela se kolem sebe.
Přikývl a dodal:
„Tady jsem prožil nejšťastnější a nejbezstarostnější léta…“

Když se přemístili od bradavických pozemků, byl čas na večeři.
Zašli si do jedné mudlovské italské restaurace.
Jídlo tu nebylo vůbec špatné.
Oba se do sytosti najedli a Lucius vyprovodil Lucy domů.
„Je mi s tebou moc dobře. Jen mě mrzí, že spolu nemůže být častěji,“ přiznal se jí.
„Vždyť víš – Ty máš povinnosti na ministerstvu a já mám zase své. Musíme být vděční za každou chvilku, kterou můžeme strávit spolu,“ odpověděla mu Lucy.
„Ano, máš pravdu.“
„Nechtěl bys… nechtěl by ses dneska trochu zdržet?“ zeptala se nesměle.
„A co na to řekne Tvá rodina?“
„Jeli na víkend k příbuzným a vrací se až zítra někdy navečer.“
„Ale přece jenom mladá dívka láká starého muže k sobě domů – to by toho on mohl zneužít…“
„V to ona jen doufá a … starého muže tu nikde nevidím,“ dodala s lehkým mrknutím.
Vzala ho za ruku a vedla dovnitř.
Lucius se přestal ovládat téměř okamžitě.
Už ve dveřích ji začal zuřivě líbat.
Nebránila se jeho polibkům.
Došli nebo se spíš prolíbali až do jejího pokoje.
„Malý, ale útulný,“ poznamenal.
„Pro jednoho člověka stačí…“
„A pro dva?“
„Já myslím, že se sem nějak vejdeme.“
Znovu se začali líbat a přitom si navzájem svlékali svršky.
Ve spodním prádle skončili na její posteli.
„Myslíš, že už je ten správný čas?“ zeptal se trochu nejistě.
Odpovědí mu byl další vášnivý polibek.
Strhli ze sebe zbylé oblečení.
Líbal ji po celém těle, až se chvěla vzrušením.
Nic tak krásného do té doby nepoznala.
Nebyla vůbec schopná mu něžnosti vracet, tak moc ji to dostávalo.
Poznal chvíli, kdy byla nejvíce vzrušená a něžně do ní vniknul.
Odpověděla mu zavrněním.
Začali se pomalu pohybovat.
Čím déle se spolu milovali, tím divočejší jejich pohyby byly.
Až najednou ustaly.
Užívali si slasti plnými doušky.
Padli vedle sebe vyčerpáním a téměř okamžitě usnuli.

Harry večer počkal, až všichni opustí společenskou místnost.
Zůstal tam jen on a … Hermiona.
Byla tak zabraná do úkolů, že si toho nevšimla.
Tmavovlasý chlapec vyčkával.
Když pak zvedla hlavu, strnula.
Je tu sama s Harrym.
Ihned začala sbírat své věci a měla se k odchodu.
„Hermi, počkej,“ přiskočil k ní Harry a chytl ji za zápěstí.
Neucukla.
Že by dobré znamení? Blesklo Harrymu hlavou.
„Potřebuji s tebou mluvit,“ řekl s velkým napětím.
Vzdychla.
Jako by se jí ulevilo.
„Ano?“
„Neposadíme se?“ zeptal se Harry a kývl hlavou směrem ke křeslům stojícím u krbu.
Tiše kývla.
„Chtěl bych ti vysvětlit to, co jsi viděla v Prasinkách.“
„Na tom není moc co vysvětlovat,“ řekla s lehkou ironií v hlase.
„Hermiono, prosím,“ zašeptal téměř zoufale ten-který-se provinil.
„Tak povídej,“ pobídla ho dívka.
„Dobrá, takže… To s Dracem není jen nějaký hloupý úlet. Trvá to už několik měsíců. Nechtěl jsem to před tebou a Ronem tajit, ale přesně jsem se bál té reakce, která nastala tenkrát v Prasinkách. Takhle ses to dozvědět neměla. Chtěli jsme o nás říct. Po škole…“
Hermiona jen tiše pokyvovala.
Naslouchala.
Nepřerušovala ho, a tak Harry pokračoval.
„A pak se to pokazilo. Našla jsi nás v Chroptící chýši a už bylo pozdě na nějaké vysvětlování. Ani nevíš, čím jsme si za posledních pár dní prošli.“
Ten-který-před-svými-přáteli-měl-tajemství se nadechl a chtěl pokračovat, když ho Hermiona přerušila.
„A víš, čím jsem si prošla já? Vůbec si to nedokážeš představit. Zjistit takovou věc a nemoct si o tom s nikým popovídat!“
„Herm, promiň, takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Omlouvám se!“
„Víš, Harry, není to tak jednoduché. Není jednoduché vyrovnat se se skutečností, že nejsi na holky, že tě přitahují… no… ehm… kluci. Prostě to nějak nemůžu pochopit, vždyť si chodil s Cho a s Ginny – přece jsi je měl rád, tak co se stalo?“
„To je ono – měl jsem je rád, ale nemiloval jsem je. S Dracem je to jiné. Když jsem s ním jako bych měl křídla a mohl létat. Každý problém je s ním menší. Když se na mě podívá, znervózním. Když mě pohladí o tváři, roztřesu se vzrušením. Když mě políbí, podlamují se mi kolena. Promiň, ale tohle jsem s holkama nikdy nezažil.“
„Nevím, tomuhle moc nerozumím.“
„Chápu, máš předsudky,“ řekl trochu smutně Harry.
„Ne, to nejsou předsudky. Spíš jsem zklamaná z toho, že jsi nedokázal přijít a říct mě a Ronovi o tom, co cítíš… Žes to před námi tajil. Myslela jsem si, že jsme přátelé.“
„Herm, já… neřekl jsem vám o tom právě proto, že jsem si myslel, že bych vás ztratil. Že byste to nepochopili, zavrhli mě. Asi to bylo hloupé,“ přiznal tmavovlasý mladík.
„Ano, hloupé to bylo,“ souhlasila s ním Hermiona a poprvé za celou dobu se pousmála.
To bylo dobré znamení.
Konečně nějaký pokrok!
„Slibuji, že už před vámi nikdy žádné tajemství mít nebudu!“ téměř se rozzářil Harry. „A pokud chceš, dojdu vzbudit Rona a všechno mu povím.“
„Počkej. Rona na to budu muset trochu předpřipravit. Však víš – on tyhle vztahy moc v lásce nemá…“ řekla s úšklebkem Hermiona.
V tu chvíli Harry věděl, že u ní mají s Dracem vyhráno.
Vzala je na milost.
Měl takovou radost, že vyskočil a obejmul ji.


Přátelství, to je někdy víc než láska,
je to víra v to, že ruka svírá pevně jinou dlaň...
Přátelství, to je plachá něžná kráska,
která mává na toho co dává víc než citů daň....
Přátelství, to jsou slova,
která platí, stejně v tónech písní, jako v dešti střel...
Přátelství je ozvěnou, co vrátí
tvoje touhy, sny a přání, vyznání a pousmání…
To je přátelství.
Pravé přátelství...

Přátelství, to jsou stejné cíle v dálce,
je to síla křehká jako víla, přesto největší...
Přátelství neustoupí ani válce, ani v poušti
silné neopouští, slabé přesvědčí....
Přátelství, to jsou světy plné lidí,
kde se zapomíná, jak se říká - sám...
Přátelství jsou oči, které vidí,
zná své cesty jako ptáci, jako slunce teplo vrací
lidem přátelství, pravé přátelství…

(Petr Rezek – Přátelství)


A/N: Vivi, moc Ti děkuji za skvělý beta-read! Jsi zlatíčko :-*

A tady je ještě odkaz na písničku, kterou jsem použila v kapitole... http://www.youtube.com/watch?v=ablIo_j_9W0

17. Kapitola || 19. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis